Certifikát Scio

Certifikát společnosti Scio

Hlavní nabídka

Rodiče vítáni

Rodice_vitani_logo


Účastníme se literárních soutěží, přečtěte si skvělý text žákyně 7. třídy Tisk
Je tradicí účastnit se různých literárních soutěží. Naše škola jich každoročně obesílá několik, jelikož o děti, které rády a dobře píší, rozhodně není nouze. V tomto školním roce se účastníme například soutěže s názvem Napiš si svou povídku, kterou vyhlašuje Ostravský knižní festival. Níže najdete text Michaely Brázdové ze 7. B, který do klání mladých literátů posíláme. Opravdu stojí za přečtení a taky za zamyšlení... J.G.

Chtěl mi jen podat ztracenou rukavici...

Byla jsem na cestě domů, ve škole jsme končili v pět, takže už byla tma. Začínala jsem mít strach. Když jsem jela v autobuse, seděl vedle mě neznámý muž, mohlo mu být okolo padesáti let. Nenápadně se mi snažil dívat do telefonu a četl to, co jsem si četla já, myslím, že to byly nějaké literární články.
Naštěstí jsem po dvou zastávkách vystoupila, takže jsem se trochu uklidnila. Jenže to hned neskončilo. Ten muž vystoupil taky a šel úplně stejnou cestou jako já.
Můj strach se začal stupňovat, a tak jsem zrychlila. Jenomže ten muž zrychlil taky. Už jsem myslela na nejhorší, byla jsem smířená s tím, že tam umřu, že už nikdy neuvidím svou rodinu, přátele...
Po pár metrech mě ten muž dohnal a chytl za rameno. Se slzami v očích jsem se otočila. Vztáhl ke mně ruku, něco držel. A pak promluvil: „Tady máš, vypadlo ti to, když jsi vystupovala." Podal mi mou rukavici, asi mi spadla z kapsy.
Poděkovala jsem mu a omluvila se za to, že jsem před ním utíkala. V tom si nejspíš všiml mých slz a dodal: „Jsi v pořádku?" Nevěděla jsem co říct, jediné, co jsem dokázala, bylo mlčet a usmát se na něj. Po chvíli jsem řekla: „Vážně moc děkuji za tu rukavici. Kéž by bylo více lidí jako vy. Tak na shledanou." Poté mě už jen pozdravil a odešel za roh na autobus, protože vystoupil jen kvůli mně.
Otočila jsem se a rozbrečela se ještě víc. Cítila jsem se hrozně. Odsuzovala jsem automaticky člověka, který byl úplně normální, někoho, kdo mi chtěl pomoct. Nedokážu si vysvětlit, proč to tak bylo, asi jsem byla smířená s tím, že v našem světě už není nic, za co by stálo žít, natož se radovat. Viděla jsem jen to zlé. Asi to bylo mou prací. Nevěřila jsem, že by mohl být nějaký člověk hodný. Po tom, co k nám do útulku přicházela samá zubožená nevinná zvířata, kterým lidé ubližovali. Jen o tom přemýšlím a je mi z toho zle.
Ve škole jsme teď měli důležité období, abychom složili zkoušky, ale já jsem se nemohla soustředit. Pořád jsem myslela na toho pána. Ale řekla jsem si, že už na to myslet nebudu, udělala jsem chybu a z toho se svět, i když mi to bylo líto, nezhroutí.
O dna dny později od té události jsem si četla zprávy. Psali, že v okolí mého domu na zastávce se stala vražda. Začala jsem se o to zajímat a číst různé články. Našla jsem stránku, kde zveřejnili fotku zavražděného. Byl to on... ten hodný muž, který kvůli mně vystoupil jinde, než měl. Nebýt mě, nejspíš by byl naživu. Nebo možná kdybych před ním neutíkala, nebo se s ním bavila o trochu déle... Všechno by mohlo být v pořádku. Kvůli mně zemřel nevinný člověk.
Za přesně týden od toho, co jsem se dozvěděla o té vraždě, jsme měli psát zkoušky. Počítala jsem s tím, že to nezvládnu. Profesorky se ke mně chovaly řekněme ne úplně mile. Vadilo jim, že jsem je nevnímala, ale aby se mě zeptaly na důvod, to ne.
V den zkoušek jsem nešla do školy. Nezvládla bych to. Požádala jsem o speciální odložení z osobních důvodů. Další termín jsem měla za dva měsíce.
V době těch dvou měsíců to bylo velmi špatné s mými známkami, moje psychika už byla na pokraji vyhoření. Ve škole se ke mně všichni chovali hnusně, najednou jsem byla ta hloupá, sama v davu plném lidí, černá ovce.
Nikdo si neuměl představit, jak mi bylo, jak jsem se cítila, jak to bylo těžké. Nezajímali se o to, bylo jim jedno, co se ve světě kolem nich děje. Od doby, co se to všechno stalo, jsem se na svět dívala jinak. Už nikdy nic nebude tak, jako to bývalo dřív.
Zkoušky jsem nakonec zvládla, a abych alespoň trochu pomohla tomu, aby se takové věci nestávaly, můj příběh jsem napsala jako literární práci ke zkouškám.