Facebook
Talenti

Hlavní nabídka

Na web skoly male

Projekt EU

Rodiče vítáni

Rodice_vitani_logo


Držte našim žákům palce v literární soutěži Tisk
Několik výborných textů našich žáků se účastní literární soutěže s názvem Generace prarodičů, kterou organizuje společnost Balónek. Vyprávění vznikla na základě rozhovorů dětí s prarodiči a jejich tématem je srovnání dětských let babičky či dědy s tím, jak tuto krásnou dobu prožívají děti dnes. Všechny práce si budete moci přečíst v některém z následujících čísel našich Literárních sešitů, níže v tomto článku najdete jeden z textů.     J.G.

Co řekli rodiče, to platilo
Tereza Lankočí, 8. B

Před pár dny jsme byli na návštěvě u babičky a dědy, zeptala jsem se jich, jestli by byli ochotni mi odpovědět na pár otázek ohledně tohoto tématu. Řekli, že ano a já se dalších asi 45 minut dozvídala úplně nové věci.
Začala bych tu nejdřív psát o dětství mých prarodičů. Babička s dědou se narodili a žili v komunismu, ale oba dva mi řekli, že politickou situaci v dětství nevnímali. Děda mi na otázku, jak se mu žilo, odpověděl, že mu to tenkrát připadalo normální, všechno fungovalo, rodina byla v pohodě a dále ho musím citovat: „Když je člověk mladý, tak je všechno lepší." Babička mi na to řekla, že si myslí, že měli delší dětství, běhali po lese nebo k rybníku a zábavu si vymýšleli sami, dneska se děti dříve stávají dospělými nebo dospívajícími, i když by ještě mohly být dětmi. Dále mi řekla, že cítí, že dnes je to uspěchanější než kdysi, ale zase máme více možností, třeba můžeme cestovat, kam chceme. Dále nebylo tolik kroužků a mimoškolních činností jako je teď, ale neměli se špatně, protože nevěděli, že něco takového někde mají. Do jednoho kroužku teda chodili, jmenoval se Pionýr a tam (podle babiččiných slov) chodili rádi a nehledali za tím nějaký politický význam, nebo ještě třeba recitovali básničky zahrádkářům či důchodcům. Po ZŠ museli jít někam na střední školu nebo do učení. Jedna z věcí, která mě překvapila, je ta, že vysoká škola nebyla zvykem a chodili tam jen ti nejnadanější.
Teď se přesunu do období dospívání. Po škole chodili třeba na čaje o páté, které se konaly každou neděli a trvaly maximálně do 22:00 hod. (neexistovalo, že by se protáhly až někdy do rána). Dále chodili třeba do kina, které bylo na tu dobu levné a (opět podle babiččiných slov) to bylo něco, i když se nehrálo tolik filmů jako dnes. V 19 letech chodili kluci na vojnu a holky okolo 20 let zakládaly rodinu (což mě překvapilo, že už ve 20 letech). Další ze série věcí, které mě překvapily, je ta, že kdo si nezaložil rodinu, ten neměl byt (nebo se mu alespoň mnohem hůř sháněl).
Dále jsem se babičky a dědy zeptala, jak museli poslouchat rodiče. Babička mi na tuto otázku odpověděla stručně, co řekli rodiče, to se muselo a neodporovali. Myslí si, že se asi více používaly fyzické tresty (u nich doma se ale prý moc nepoužívaly). Děda mi odpověděl, že byla samozřejmost poslouchat nejenom rodiče, ale všeobecně starší lidi. Potom mi ještě popsal, s čím musel pomáhat, například krmil zvířata (králíky, slepice atd.), nosil nákup, uhlí nebo brambory do sklepa (na zimu se kupovalo třeba 600 kg, což je pro mě nepředstavitelné množství) anebo štípal dřevo.
Sny a cíle, otázka, na kterou mě odpovědi zajímaly asi nejvíce a také mě asi nejvíce překvapily. Babička se musela nejprve zamyslet, protože si nevybavovala žádný její cíl nebo sen a já se jí nedivím, protože vždy, když jsem nějaký sen měla, tak jsem si uvědomila, že ho mám, až když jsem si ho splnila, takže asi nikdy úplně neprožívám tu „cestu" k tomu snu, ale nakonec si vzpomněla, že v jednom období chtěla být letuškou, ale bylo jí jasné, že tenhle její sen je nereálný, navíc jí v tom nikdo nepodporoval, což člověku na sebevědomí ani trochu nepřidá. Ještě si vzpomněla, že chtěla být zdravotní sestra, ale nedostala se na školu, kvůli velkému počtu zájemců. Děda chtěl být zase námořníkem, po vzoru hrdinů z knížek, které četl. Tenhle nápad ale zavrhl. Pak přemýšlel nad policistou, ale tenhle nápad také padl, nakonec ho jeho kamarád dotáhl na střední průmyslovou školu a dědu to začalo bavit, a proto neměnil a zůstal.
Tak se mi nakonec podařilo tady popsat dětství mých prarodičů a musím přiznat, že mě to bavilo, ať už rozhovory s babičkou a dědou nebo následné dávání a sepisování tohohle všeho dohromady. Takže pokud to někdo dočetl až sem, tak tomu někomu převelice děkuji.