Tento příběh pojednává o šestnáctileté dívce jménem Emily, které před několika týdny zamřeli rodiče při autonehodě. Nikdy se necítila hůř. Jako by jí svět zešedivěl. Její srdce rdousil smutek, a tak se rozhodla odreagovat se a odjet k babičce Lucy do Pohádkového města. Babička ji uměla vždycky podržet. Strašně ráda do Pohádkového města jezdívala. Vždy jí připomínalo obrovskou zahradu s vonícími květy a čerstvým vánkem, který profukoval listím v korunách stromů. Rozhodně bylo jiné než to, ve kterém žila. Čeká na ni nová škola, noví přátelé, babička a zcela nový život. Při pomyšlení na to dostala husí kůži.

Konečně jsem tady. Tato věta se mi stále opakovala hlavou, když jsem projížděla městem a uviděla babiččin dům a ji samotnou. Vyběhla jsem z auta a objala ji. Z auta vylezla i má sousedka paní Kaprfildová a já jí poděkovala za odvoz. Nasedla zpátky a odjela. Babička Lucy mě vzala do domu, pomohla se zavazadly a k večeři připravila domácí pizzu na moji počest. I když jsem byla unavená, žádné babiččiny mňamky bych si nenechala ujít.

Po večeři jsem se chystala do postele, když v tom mě babička varovala, ať večer neopouštím dům. V tomto městě to bylo to nejvyšší pravidlo. Říkala mi, že pokud vyjdeš po setmění ven, už se nevrátíš. Těmto povídačkám jsem moc nevěřila. Určitě si je vymyslel nějaký opilec, který se zrovna odpotácel z hospody. Po tomto rozhovoru jsem šla do pokoje a usnula jako nemluvně.

V dalších dnech mě zvědavost dráždila a já toužila podívat se v noci do ulic. Nejen pro tu zvědavost, ale taky jsem tak nějak chtěla spatřit hvězdy, které jsem ve velkoměstě nikdy neviděla. Kolem jedenácté jsem se v džínách a mikině vydala ven. Nevěřím těm povídačkám. Na chvíli se projedu na kole a hned se vrátím.

Ulice vypadala až strašidelně tiše. Projela jsem pár ulic a najednou se mi před očima něco mihlo. Raději jsem zrychlila, když jsem si všimla, že ve stínu domu stojí někdo zahalený a dívá se na mě. Svištěla jsem jako o závod. Začalo mě to honit. Bylo to skoro u mě a natahovalo to ruce, aby mě to mohlo stáhnout z kola. Najednou do něčeho narazil a já se lekla. Po pár metrech jsem se riskantně otočila a uviděla jsem, jak naráží do neviditelné stěny, která ho ode mne oddělovala. Díky bohu mi to zachránilo život.

Vyjela jsem z městečka na mé oblíbené místo, kde je přímo dech beroucí výhled na hvězdy i na město. Když jsem se kochala souhvězdími, zdálo se mi, jako by se hvězdy přibližovaly. Za minutu byly u mě blízko a já neviděla nic než bílou mlhu. Otevřela jsem oči a paprsek slunce mě začal oslepovat. Nohám se moc nechtělo, ale nakonec vstaly. Moc mi to nepomohlo. Mým směrem běžela dívka v šedém elegantním plášti a narazila do mě. Omluvila se mi a pomohla mi na nohy. Zeptala jsem se jí, co se vlastně děje, protože jsem poznala, že nejsem na místě, kde bych měla být. Poznala, že jsem člověk a prozradila mi, že jsem v kouzelné říši. Věděla, že jí nebudu věřit a radši mi vše ukázala a já nemohla uvěřit svým očím. Kochala jsem se úžasy říše. Dívka se jmenovala Kyra a byla to čarodějka, ale chovala se ke mně moc přátelsky a pomohla mi najít cestu zpátky domů. Jenže abych se dostala domů, vypravila jsem se s ní na výpravu nalézt smaragd přírodního živlu, který by navrátil zeleň jejich země do pořádku a tím by uzdravil prastarý strom, který by mě přenesl zpátky do Pohádkového města.

Zažila jsem veliké dobrodružství a poznala nové přátele. Smaragd byl nalezen a královna mi dala na oplátku dar, kterým se sem mohu kdykoliv vrátit. Rozloučila jsem se a vrátila s kamarádkou Kyrou, která v městečku pochytala netvora a osvobodila městečko. S takovými přáteli, které jsem poznala, jsem konečně po dlouhé době pocítila štěstí.

I v jazyce anglickém existují jazykolamy, s jedním z nich si pohráli žáci 7.B. (projekty)

Projekty

Srdce v notách (úryvek z povídky)

Nikola Nyklová, 9.B

Nebylo to tak dávno, co jsem Tone poprvé spatřil. Ten okamžik si pamatuji, jako by to bylo včera. Chvíle, jež byla tak jedinečná a nečekaná, se přeci nedá zapomenout. Lecco vám z hlavy vypadne. Ale tohle ne. Tohle bylo jiné.

Jako vždy jsem seděl u svého klavíru, lesknoucího se černou barvou a odrážející siluetu mého klidného těla. V rozlehlé místnosti jsem byl sám. Byla to jediná část domu, kde jsem se cítil bezpečně a v tichu. Mohl jsem bez problému vnímat své myšlenky a nic mě od nich nerušilo. Byl jsem tu jen já a hudba.

Lehce jsem položil své prsty na klávesy klavíru a jednu z nich malinko stisknul. Ozval se jemný, sotva slyšitelný tón. Spokojeně jsem se pousmál a pokračoval v pohybech. Bříška mých prstů tančila po klávesách a já vnímal zvuk nástroje. Přivřel jsem oči. Tuhle píseň jsem trénoval již dlouho, příliš jsem nepotřeboval svůj zrak. Ponořil jsem se tedy do známé melodie a svých šťastných myšlenek.

V tu chvíli mě vyrušil hlasitý šum. Zněl místností, přehlušil klavír a já sebou vyděšeně cuknul. Okamžitě jsem přestal hrát a otevřel oči. Zmateně jsem se rozhlížel kolem a hledal příčinu toho hluku. Náhle jsem však přímo před sebou spatřil oslepující zář. Dráždila můj zrak. Natáhnul jsem před sebe dlaň a snažil se tak světlo zakrýt. Zář ale sílila, byla čím dál jasnější a jasnější. Když jas prostoupil téměř celý pokoj, nic jsem už neviděl. Jen bílo.

Zhluboka jsem vydechl a pomaloučku zamrkal. Zář zmizela. Pískot taky utichnul. Hlava se mi točila, byl jsem zmatený. Snažil jsem se vzpamatovat, když v tom jsem ji spatřil. Tone. Stála přímo přede mnou. Dívka, jež mi převrátila život naruby. Kdybych jen věděl... Tehdy jsem ji neznal. Bylo to poprvé, kdy jsem někoho takového viděl. Byla tak zvláštní, plná tajemství. Vzrůstem byla malinká a drobná. Kůži měla bledou. Vlasy měla dlouhé a čistě bílé, stejně jako řasy. Oči se jí leskly fialově. Na sobě měla jednoduché černé šaty, sotva po kolena.

Prázdně na mě koukala a prohlížela si mě. Mlčela. Nic nedávalo smysl. Byl jsem úplně mimo. Nemohl jsem se nadechnout, mlžilo se mi před očima. Stále jsem však hleděl na dívku před sebou, která se tu zničehonic zjevila.

Hudba mi mění život

Miroslav Niesporek

Prosinec, roku 2014. Měsíc, který mi změnil život na ruby a já se na život začal dívat jiným pohledem.

Byl zcela obyčejný a ničím nevýrazný den, teda až do této chvíle. Sedím u stolu, dodělávám úkoly do školy a ještě stíhám si psát s kamarády. Když najednou mi kamarádka pošle odkaz na určitou písničku, společně se slovy: „Pusť si to, je to úplně boží!" Odložil jsem propisku, vzal do ruky svůj mobil a otevřel si odkaz. Nekonečné načítání mě docela vytáčí, ale můj mobil si asi všiml mého ''vražedně'' vypadajícího výrazu a raději se načetl. ,,Nirvana – Smells like teen spirit.'' Název písničky se mi zatím zamlouvá. Video se načetlo. Začalo hrát.
Zvuk kytary s bicíma a do toho ještě basa, měl jsem chuť se rozplynout. Ovšem jsem ještě nevěděl, co přijde. Pronikavý hlas Kurta Cobaina mi rozjasnil oči a já se cítil jako v sedmém nebi. „Hotová dokonalost," pomyslel jsem si.

Po asi desátém doposlouchání písničky jsem odepsal na zprávu. „Bože, to je fakt úplně dokonalý!" odpověděl jsem. A touto chvílí se odstartovalo moje ''nové já''. Logicky jsem přestal poslouchat obyčejnou hudbu a věnoval se jenom metalu, rocku, punku a dalším podobným hudebním stylům. Rodiče to zjistili až někdy v květnu. Byli jsme na pouti a já poukázal na triko s Nirvanou a Kurtovým obličejem se slovy: „Tati, kup mi to prosím." Společně i se psíma očima. „Ty to posloucháš?!" zeptala se mě se zvědavým výrazem mamka. „No, jo." Taťka nad tím jen mávl rukou, podal mi peníze a já s nehoráznou radostí si šel koupit triko.

Tímto taky začalo moje sbírání metalových triček. Ovšem pořád jich nemám dost.

Rodina mě v tom v rámci možností podporuje. Taťka je vzhledem k náhodě srdcový rocker a v létě jdeme spolu na fesťák. Mamka si občas poslechne nějakou moji písničku, která se jí zamlouvá. No, a bratr se sestrou mají občas blbé kecy, ale je jim jedno, co poslouchám.
Dost lidí říká, že jsem se změnil, není to snad dobře?! Nemůžu celý život zůstat stejný. Je fakt, že jsem se možná změnil. Jenže to je psychická změna, kterou jsem si musel projít. Díky této hudbě mám větší sebevědomí a nikdy jsem se na svět nedíval tak optimisticky. Všechno beru s nadhledem. Zároveň, i díky této hudbě jsem poznal více lidí se stejným hudebním vkusem a někteří jsou i mí přátelé. Nelituju mého rozhodnutí, kdybych toho litoval, byl bych blázen.

Hudba je celý můj život

Jana Friedrichová

Už od mala mám ráda hudbu. Zpívání nebo prozpěvování bylo i je mou denní činností. Jak jsem byla malá, přidávala se ke mně moje starší sestra a tvořili jsme spolu skvělé pěvecké duo. Teď jsem starší. Se sestrou moc často nezpíváme. Nic mě ale od hudby neodradilo a myslím, že ani neodradí.

Před několika lety jsem dostala k Vánocům klávesy. Vůbec jsem nevěděla, co s nimi mám dělat. Neznala jsem noty a nikdo z rodiny se v klávesách moc nevyznal. Během roku jsem si na ně zahrála jen párkrát a většinou to byly jen nějaké tóny.

Po dlouhé době jsem na ně málem zapomněla, dokud se u nás ve škole v naší třídě neobjevil tajemný pán. Rozdával přihlášky. Myslela jsem si, že jsou do kroužků tance, atletiky nebo do různých jiných zájmových kroužků , ale ne. Byly to přihlášky do kurzů hraní na hudební nástroje. Přihlášku jsem si vzala a běžela s ní domů. Rodiče byli nadšení a já se rychle přihlásila.

Na první hodinu kláves jsem se tak těšila, že jsem se třásla nedočkavostí.  Vše dopadlo dobře. Během prvního roku jsem trénovala lehké písně, aby si prsty zvykly, ale potom to šlo jako po másle. Začalo mi to na klávesy jít a po čtyřech letech mi rodiče koupili pravý klavír a já si ho moc zamilovala.

Jsem ráda, že jsem  se tak rozhodla.  Všechno to dopadlo báječně. Umím hrát na klavír a k tomu si zpívám. Je to to nejlepší, co se mi kdy stalo. Hudba je celý můj život.

Hudba je ztráta času

Jiří Chwalek

Podle mého názoru není hudba ten pravý nápoj, který si přichystám po příchodu ze školy nebo po namáhavé práci.
Patřím prostě mezi lidi, co hudbu nemusí. Ne vždy mě lidé kvůli této věci chápou, ale já zase nechápu je. Nechápu, jak si denně pouští rádio a stále poslouchají opakované písničky, které už před tím slyšeli. Z těchto lidí se po té stávají závisláci, kteří si hudbu pouštějí i při usínání.
Neříkám, že hudbu vůbec neposlouchám, jen si jí pouštím o trochu méně než ostatní lidé kolem mě.  Jednou za čas si pustím rádio a to, co tam hraje, rád si poslechnu.
Nemám rád sprosté písničky, které teď poslední dobou dost ,,letí". Kvůli tomu si na rádiu ladím takové stanice, které tyto písničky nepouštějí.
Nesnáším také to, když si soused nad námi pustí muziku strašně nahlas přes reproduktor a bohužel je to i přes mohutný strop slyšet. Někdy nepomůže ani zaklepání na topení.
Jestliže je hudba přes stěnu slyšet i ve večerních hodinách a nepomůže metoda zaklepání na topení, voláme policii kvůli rušení nočního klidu.
Nejlepší by bylo pro takové lidi, jako jsem já, aby se hudba povolovala poslouchat jen ve sluchátkách. Myslím si, že by byl každý spokojený.
Dotyčný člověk, který by hudbu poslouchal přes sluchátka, by byl spokojený a lidé kolem něj také, protože by hudbu neslyšeli. Pak by se vyřešily takové ,,maličkosti", jako je nechtěné poslouchání těchto sprostých raperských písniček.
Závěrem bych napsal, že hudbě se nedá vyhnout. Každý člověk v Česku, jestli nechce být zahrabaný pod zemí, ji nejméně jednou uslyší.
NEDÁ SE JÍ VYHNOUT!!!

 

foto projektu

Přírodě pomáháme tak, že třídíme odpad do čtyř různých kontejnerů na plasty, papír, sklo a směsný odpad. Dne 14. 4. jsme byli v Centru odpadové výchovy, kde nám připravili pěkný a zábavný program. Byli jsme 4 týmy a soutěžili jsme o body. Vyhrál tým modrých s 55 body. Říkali jsme si, co dát do jaké popelnice.

Ondřej Sedlář

Přírodu chráníme tak, že třídíme odpad, který se pak recykluje. Znamená to, že roztříděný odpad se zpracovává a vyrábí se z něj nové věci. Díky recyklaci odpadu se nemusí těžit tolik surovin, kolik by se bez třídění muselo těžit.

David Winter

Včera jsme byli v OZO. Nejvíce se mi líbilo vyprávění kluka Honzy. Věděl, co třídit do kontejnerů a poučoval svou babičku a dědu. A líbilo se mi, co dělá s použitým odpadem i úkoly, které jsme plnili. Z plastových lahví se dělají nové a ještě i náplně do spacáků a textilu. Z papíru se vyrábí nový a také se z plastů vyrábějí ploty. I ze skla se vyrábí nové sklo.

Erik Bárta

Tento text vznikl v rámci literární soutěže České pošty s tématem Napiš dopis sám sobě ve věku 45 let.

Milá Štěpánko,

jsem Tvoje starší já. Chtěla bych Tě informovat o Tvojí budoucnosti.

Můj doopravdový život začal až po té, když jsem skončila základní školu. Rozhodovala jsem se mezi zdravotní školou a uměleckou. Nakonec mi všichni radili, abych šla na zdravotní, tak jsem poslechla.

První dva měsíce byly v pohodě, ale potom nastal horor. Potkala jsem svoji bývalou kamarádku. Byla úplně jiná, obtěžovala mě, pomlouvala atd. Tak jsem po čase odešla a zkusila jsem hereckou školu. Tam je mi dařilo, říkali, že jsem talent, no, vlastně už od dětství mi paní učitelka říkala, že jsem talent.

Nakonec jsem hrála v Ulici, to je boží! Tam jsme potkala svého manžela Dalibora Váňu. Po dvou letech chození jsme se vzali a pár měsíců po té se nám narodila dvojčátka Petra a Blanka. Všichni se věnujeme herecké kariéře, hrajeme rodinku. Ve kterém seriálu, to Ti neřeknu, na to si musíš počkat těch pár let.

Myslím, že jsem Ti prozradila dost, nikomu to neříkej, bude to naše tajemství.

S pozdravem Štěpánka, Dalibor, Petra a Blanka

P.S.: Měj se hezky a užívej života.

Štěpánka Rohelová, 6.B

Dne 26. ledna jsem si byla poslechnout Janáčkovu filharmonii. Koncert se konal v Domě kultury města Ostravy. Tam jsme vešli do velkého sálu a usadili se na svá místa. Koncert mohl začít.

V první části koncertu nám všichni vystupující na pódiu představili své nástroje. Mně osobně se líbily harfa a housle. Následovala desetiminutová přestávka.

Po přestávce jsme si mohli během koncertu zapnout telefony a na stránkách filharmonie hlasovat, jakou skladbu si přejeme zahrát. Na konci koncertu nám zahráli skladbu od Bedřicha Smetany Věrné milování. Závěr patřil taky moderátorovi, který při hře na dirigenta omylem vyhodil taktovku do vzduchu k divákům. Byla to velmi vtipná chvíle.

Myslím, že to bylo jediné představení, které jsem zatím viděla, kde se mohly používat mobily, a doufám, že jich bude víc. Koncert se mně osobně líbil a myslím, že i mým spolužákům.

Jana Friedrichová, 7.B

Česká mše vánoční, tak se jmenoval koncert, na který jsem šla dne 18. prosince s dalšími 23 spolužáky a paní učitelkou Franiokovou do Domu kultury města Ostravy. Tam jsme se usadili, čekali a zároveň pozorovali, jak na pódium postupně přichází sbor, houslisté a nakonec i dirigent. Koncert byl zahájen úklonou vystupujících a velkým potleskem.

Během koncertu se na pódiu objevili čtyři herci, kteří zahráli skvělé divadlo, a čtyři sólisté, u kterých jsem si myslela, že jsem na nějaké opeře. Zpívali bez mikrofonu velmi hlasitě. To u nich strašně obdivuji. Sbor si počínal dobře a houslisté se opravdu nadřeli, aby zahráli tak skvostný koncert.

Představení bylo ukončeno hlasitým potleskem vestoje.

Koncert se mi moc líbil a doufám, že budu mít šanci jít příště znovu.

Jana Friedrichová, 7.B

Tři mušketýři aneb Ukradli nám kulisy!

2. prosince jsme se nalodili na palubu tramvaje. Jeli jsme a jeli, než se objevily dveře na správné zastávce a my vystoupili. Po pár krocích se naše těla i s hlavou ocitla v divadle.

Usadili nás do první řady, z čehož jsem neměla vůbec radost. Po minutách čekání, kdy mě spolužačka krmila kyselými Ksichtíky, se na pódiu něco začalo dít. Objevili se tam zaměstnanci divadla a povídali nám, že jim ukradli kulisy. Žádali jejich navrácení. Jednou zhasli a otočili se, abychom tam ty věci vrátili. Když se jeviště opět koupalo v záři reflektorů, uviděli jsme Buřta. Ne buřta s malým, ale Buřta s velkým B, roztomilého psa střední velikosti. Kritik, který tam odněkud přitancoval, si začal stěžovat a plácat odborné názvy. A tak se rozhodlo, že divadlo přece jen bude.

D'Artagnan měl koženou bundu. Nejvíce se mi líbila kobyla, samozřejmě až po Buřtovi. Kritik si vystřihl roli kardinála.

Představení se mi velmi líbilo, i když můj popis možná vyzněl negativně a nejspíš jste z něj moc nevyčetli. No, snad vás upokojí, že se to prostě nedá popsat slovy a klidně bych na to šla znovu.

Zdislava Surmajová, 7.B

Zpočátku jsem si myslela, že to myslí vážně...

Ve středu 2. prosince jsem se svými spolužáky navštívila Dům kultury města Ostravy. Byli jsme se podívat na představení Tři mušketýři. V divadle jsme se usadili a asi deset minut jsme čekali, než představení začne. Po pár minutách se na pódiu objevili dva frajeři a řekli nám, že jsme někdo ukradl pradávné kostýmy a že se pokusí zahrát představení i bez nich. Zpočátku jsem si myslela, že to myslí vážně, ale po chvilce mi došlo, že to byl pouhý žert.

Představení bylo velmi pěkné. Naučné, zábavné a líbilo se mi, že do hry zapojili živého pejska.

V představení zazněly skladby od Bedřicha Smetany i jiných skladatelů. Herci předvedli velmi pěkné výkony.

Jana Friedrichová, 7.B

O kaprovi Pepovi

Byl jednou jeden kapr, který se jmenoval Pepa. Byl hodný a spravedlivý. Neměl žádnou rodinu, ale zato měl přítele, který se jmenoval František.

Začaly Vánoce a rybáři chytali kapry na vánoční večeři. Jednoho dne chytili kapra Pepu. Pepa byl smutný, že nevidí svého přítele. Jednoho dne prodali kapra Pepu jedné moc hodné holčičce, která se jmenovala Terezka. Přinesla ho domů a řekla: „Maminko! Tatínku! Mám kapra. Koupila jsem ho, jak jste chtěli!" Dala Pepu na kuchyňskou linku a zavolala: „Tatínku, pojď zabít kapra, abychom měli co jíst na večeři!" Ale jak uviděla Terezka Pepovy oči, tak řekla: „Zadrž, tatínku! Nedáme si raději řízek? Vždyť on by si to nezasloužil, on je opravdu hodný. Víš co, tatínku, já půjdu ven a dám kapra do rybníku a vy mezitím uděláte řízky, prosím, no tak, tatínku, prosím." Tatínek řekl: „No tak dobře, Terezko."

Tak šla Terezka k rybníku a chtěla pustit Pepu do rybníku a už tam vykukoval jeho přítel František.

O kytičce, která měla zlomený lísteček

Jednoho dne šly dvě holčičky na zahradu si zaházet, protože se nudily a chtěly něco dělat. Holčička, která měla hnědé vlasy, se jmenovala Anička. A druhá holčička, blondýna, se jmenovala Adélka. Anička byla moc hodná a vždycky někomu pomáhala, když byl beznadějný. Adélka byla taky hodná, taky všem pomáhala.

Tak jak si šly házet, tak Anička omylem šlápla na sedmikrásku. Sedmikráska plakala tak, že to slyšely Anička i Adélka. Tak šly obě dvě k sedmikrásce a Adélka se jí zeptala: „Co se ti stalo, sedmikrásko?" A sedmikráska řekla: „Mám zlomený lísteček!" A tak Anička vzala sedmikrásku domů do květináče a po třech týdnech ji vyléčila. Adélka se zeptala: „Už ti je líp, sedmikrásko?" A sedmikráska řekla: „Ano, děkuji ti za optání a také jak ses o mě starala, Adélko. A tobě, Aničko, taky děkuji, že ses o mě starala," řekla sedmikráska. A tak sedmikrásku zase zasadily na zahradu.

1. část

Všichni jsme doufali, že válka skončila, že už se nikdo nebude surově vraždit jen kvůli jiné národnosti, barvě pleti nebo podle toho, jak vypadá. Ale to se nestalo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Já a moje sestra, která mi byla zároveň nejlepší přítelkyní a oporou v těžkých dobách, když jsme přišli o rodiče, jsme rychle vyběhli ven na ulici, kde jsme se měli setkat s Peterem.

Čekali jsme na přesně smluveném místě. Bylo to v malé uličce mezi dvěma domy u starého auta, které tam stálo už nějakou tu dobu. Na začátku války byli skoro všichni odvedeni do pracovních táborů. Ano, odvedeni, tehdy šli ještě dobrovolně, když jim gestapo řeklo, že tam budou v bezpečí před válkou a je to pro jejich dobro. Zůstalo tu po nich všechno, auta, domy dokonce i prádlo pověšené, aby uschlo. My jsme se tehdy na pokyn matky schovaly do sklepa pod schodiště. Když jsme po nějaké době vyšli ven, nebyl tam nikdo.

Teď jsme čekali asi deset minut a Peter nikde. Mia mi řekla, ať se schovám za auto a počkám tam, dokud se nevrátí. Je mi skoro 16, ale svou dospělou sestru poslouchám na slovo. Sedla jsem si za auto a v dálce jsem viděla slabý obrys Mii. Když mi zmizela z dohledu, přetáhla jsem přes sebe kabát po otci. Byla už docela zima, a tak jsem uvítala teplou vrstvu oblečení.

-Výstřel-

Přemýšleli jste někdy, co bude, když tu nebudou?

Když tady nebudou naši nejbližší, rodina, kamarádi a třeba mazlíčci? Budeme přemýšlet, co jsme mohli ještě říct či udělat, co jsme jim kdy řekli. V hlavě se žene tolik myšlenek, a přesto ukazujeme, jak jsme silní svým úsměvem a přesto máme v sobě spoustu bolesti. Většinou si vzpomínáme večer, a proto často nemůžeme usnout.

„Elisn, snídaně!" zavolala na mě máma z kuchyně, zavřela jsem deník a běžela rychle dolů. Máma jako vždy celá uspěchaná a ustaraná, od té doby, co zemřel táta a bratr, tak jsem ji nikdy neviděla opravdu šťastnou. Musela jsem se honem nachystat a jet do školy, jela jsem s mámou. Moje máma tam pracuje jako psycholog. Hned jak jsme přijely, uvidím svojí nejlepší kamarádku Ninu, jak mě netrpělivě vyhlíží.

„Hej, Nino!" zavolám na ní přes celé parkoviště, až se všichni otočili. Zazvonilo a my běželi na hodinu dějepisu. Pan Nitras se zase opozdil o několik minut. Hned nám dával papíry, ať napíšeme svá jména a dáme do čepice. Na Ninu vyšel asi nejhezčí kluk ze školy, po kterém každá holka šílí. Když pan Nitras přečetl moje jméno, tak jsem zpozorněla a čekala, jaké jméno ke mně přidá. „Páni, Elisn a Peter!" zavolal udiveně přes celou třídu, všichni zpozorněli a já a Peter jsme se na sebe podívali a hned věděli, že ten referát nedopadne dobře. Peter je úplně něco jiného než já, on je intelekt a byl nejlepší kamarád od mého bratra a já spíš sportovní. Když bráška Tomy zemřel, nějak jsme se odcizili.

Po zvonění ke mně Nina přišla celá udivená a to nejen mnou, ale i svým spolupracovníkem Dannym. Asi kolem 4. Hodiny, kdy jsme měli oběd, ke mně přišel Peter s mrtvým výrazem a řekl: „Přijď ke mně ve čtvrtek, začneme s tím referátem." Já s nepochopením na něj koukám a s ironií mu povím: „ Ale ten referát je až za měsíc." „Já vždy dávám úkoly předčasně." A odešel. Já měla volnou hodinu a Nina musela na matematiku, sedla jsem si na lavičku, vytáhla deník a začala psát:

7.10. 2007 škola

Nejraději bych si přála, aby dnešek se mi jen zdál, tolik věcí se stalo. Na škole je asi 700 lidí a já se tady bavím asi jen s pěti. Lidi se na mě dívají jako na vraha od té doby, co zemřel táta a Tomy, vidím v jejich očích lítost a jako by říkali: „Chudinka, ztratila polovinu rodiny." Ta lítost mě už nebaví, jediná, která toto neříká a nějak to neřeší, je Nina.

Do batohu dám deník, vezmu si sluchátka a než je rozmotám, sedne si ke mně Danny: „Ahoj." Jen jsem si pomyslela, páni originální, ale přesto jsem řekla s údivem: „Ahoj..." Chvíli bylo ticho a pak jen prohlásil: „Má někoho tvoje kámoška, no ta Nina?" Jako první, co mě napadlo, bylo asi ji chce, tak moje odpověď byla: „Ne, proč?" „ Jen tak a co ty?" řekl a trošku se začervenal. „Hele, promiň, ale nejsem z těch holek, které po tobě šílí a jen co projdeš, neodlévám." A chtěla jsem odejít, jenže se mi zasekl batoh a on mi pomohl a jen se šibalským úsměvem odešel.

Škola skončila, já, máma a Nina jsme jely k nám domů. Hned jak jsme přijely, tak jsme šly ke mně do pokoje dělat úkoly. No, spíš jsem ten úkol dělala já, Nina nemohla z hlavy dostat Dannyho. „Ó bože, on je tak úžasný ten úsměv, ty oči, nemůžu z něho." A tak to pokračovalo asi dvě hodiny, už mě to nebavilo, a aby aspoň zavřela pusu, tak jsem jí řekla: „Hele, Danny se na tebe ptal." Nina na mě hodila nepříčetný vyraz, skoro na mě zařvala: „A co? O čem jste se bavili, vím, že o mně, chci vědět přesně!"

„Hele nic zajímavého, jen jsem psala do deníku a..."

Ten příběh dlouhý,

okamžik pouhý,

co zdál se býti snem,

překážky zvládat,

za těžké pokládat,

teď přivři oči jen.

Vidíš tu cestu,

je bohužel ve snu.

Pravda je vpřed,

nebude to sladké jako med.

Když něco chceš, tak si věř

a za tím běž. Věř mi, že to dokážeš.

B12 RE145

Příběh dívky z roku 3001 (ukázka z povídky)

Nikola Nyklová, 7.B

Zrovna se mi otevřel web e-shopu potravin na mém novém tabletu. Tiše jsem šeptala pokyny patřící tabletu, který vše ihned provedl. „Kukuřičné lupínky s příchutí jahodového lízátka a koní mléko." Místností, ve které jsem seděla, projel náhle zelený laser nebo spíš rychlý záblesk světla, pak se ozvalo tiché zahučení a na mém trojúhelníkovém stole se začala zobrazovat má objednávka. Tablet zablikal a oznámil mi cenu nákup. Přes internet jsem poslala 62,90 e-mincí. Vypnula jsem tablet a užívala si právě koupené snídaně.

Z předsíně jsem uslyšela mou oblíbenou rockovou píseň, která mi hlásila něčí návštěvu. Odkráčela jsem k železným dveřím a otevřela je. Za dveřmi stál muž oblečený ve stříbrném oděvu, za ním byla modrá motorka na vzdušný pohon. „Dobrý den, jste B11 RE145?" ozval se hlas muže.

„Proč se ptáte?" zeptala jsem se. Nemám ráda cizí lidi na mé lodi.

„Nesu zásilku." Usmál se. „Ne, omlouvám se, mé jméno je B12." Oplatila jsem mu úsměv.

„Oh, tak to je mi líto, mohla byste jí tohle to předat?" podal mi tmavou ušmudlanou a zaprášenou krabici a já ji neochotně vzala do ruky. „Ovšem, mince se za to neplatí?"

Muž neodpověděl, naskočil na motorku a odletěl.

„Hm, to je divné, mámě nikdy žádná pošta nechodí a už vůbec ne tak špinavá!" Zaječela jsem a hodila krabici na pohovku. Prach se rozvířil všude kolem a krabice se při hodu rozpadla, ale za pár vteřin se znovu poskládala do původní pozice. „Pitomá regenerace!" Byla jsem vzteklá, protože muž neměl kapku vychování se zmínit o tom, kdo vlastně je, a opovážil se mi dát tuhle mámy nehodnou ušmudlanou krabici! V téhle době jsou nemoci dost nebezpečné, hlavně epidemie od těch příšerných zkřížených zvířat – nejhorší od krysoholuba!

3001: Země se vzpamatovává (ukázka z povídky)

Eva Pavlíková, 9.B

„Tati, jak to, že jsou na obloze dva měsíce? V kapitole dějepisu, kde bereme dávnou historii, že byl jen jeden. A dokonce se psal s velkým M," zeptal se malý Jeffrey, který dychtivě hleděl na nebe – na kdysi nekonečný vesmír plný života. Jeho otec pootočil hlavu a zahleděl se na vesmírná tělesa. „Víš, ne vždycky byla naše Země taková, jakou si ji pamatujeme," pravil tiše. „Co to povídáš, tati?" „Kdysi stroje byly naši nepřátelé, snažili se vyhubit veškerý život v galaxii. Je to už dávno, nikdo z nás to nezažil. Je to už téměř tisíc let, ale ten příběh se vypráví doteď. Chtěl bys ho slyšet, Jeffe?" Otec se podíval na své dítě – Jeffrey přikývnul.
„Rok 2178. Lidstvo a všechny ostatní – mimozemské – rasy, spojenecké, ale dokonce i ty, které s lidstvem jako takovým měly vždy problém, se spojily, aby společně, bok po boku, všichni čelili jisté zkáze v podobě Smrťáků – obřích napůl strojů, napůl organických bytostí, větších než alianční křižníky, které měly schopnost vyhladit život. Všude, bez milosti. Bylo to ještě v době, kdy existovaly hmotové vysílače a mohli jsme cestovat napříč galaxií – stejně jako ostatní druhy: asarijky, turiané, salariané, krogané... Emzáci ovládali náš vesmír, o tom nebylo pochyb. Ale díky jednomu velmi speciálnímu člověku si lidstvo vydobylo větší moc, než kdy mohlo doufat. Nakonec vše zůstalo na ramenou lidstva. Ale největší tíha spočinula na ramenou toho velmi zvláštního člověka: vojáka Aliance, lidské mezigalaktické politické a hlavně vojenské síly. Tím člověkem byla žena. Velitelka Shepardová, hrdina lidstva, krvavá ikona. Ona a její tým porazili Smrťáky. Ale Shepardová musela položit tu největší oběť, oběť, na kterou každý nemá odvahu. Položila svůj život při záchraně galaxie," mumlal do ticha otec.